Rozhovor s Marcelem a Lenkou Gebertovými,

nejlepším dosavadním profesionálním párem České republiky

Koncem listopadu loňského roku jste ukončili svoji aktivní taneční činnost a rozloučili jste se s českým publikem u příležitosti otevřeného Mistrovství ČR profesionálů 2005. Loučení to bylo opravdu krásné a dojemné. Dají se nyní vůbec popsat pocity, které jste v tu chvíli prožívali?

Lenka: Je to pro mě jeden z nejkrásnějších zážitků v životě. Bylo mým snem se na závěr se všemi rozloučit, ale že to bude tak nádherné rozloučení, to jsem si opravdu nedokázala představit. Tajně jsem si přála dostat obrovskou kytici. Když mi ji pak Marcel s úklonou předával, ztratila jsem veškeré povědomí o světě kolem. Byl to nepopsatelně krásný odzbrojující pocit. Vůbec jsem netušila, kdy vše zařídil. Jinak pocitů v průběhu soutěže jsem měla několik. Říkala jsem si, že si ty poslední tanečky musím co nejvíc užít a zapamatovat si tu chvíli. Když pak Marcel všem děkoval, střídaly se u mě naprosto protichůdné dojmy. Na jedné straně to byl neuvěřitelný smutek z toho, že je to poslední soutěž v životě. Na druhé straně radost, když jsem viděla tu podporu diváků v sále. Do toho všeho se mísilo neuvěřitelné uvolnění, že něco velmi zodpovědného končí a začíná jiný život, takový, řekla bych „normální“, kterého jsme si zatím moc neužili a na který se oba těšíme.

Marcel: Lenička odpověděla i za mě, bylo to nádherné.

Získali jste pátý titul Mistrů České republiky v profesionálech a poslední Váš tanec tak zatančili se zlatými medailemi kolem krku při bouřlivém potlesku. Je pro Vás poslední získaný titul cennější než ty předešlé?

Nedá se říci, že některý titul je cennější než ty ostatní. Za každým z nich je obrovský kus práce a dlouhá cesta, která k němu vede. Vážíme si všech, které jsme získali. Je jiný jen tím, v jaké atmosféře jsme jej získali. Stejně jako když jsme odcházeli k profesionálům, tak i teď budeme mít titul spojený s neuvěřitelným zážitkem. Loučení je obvykle smutná věc, ale my na to naše budeme vždy vzpomínat s takovým zvláštním „radostně-smutným“ pocitem.

Kdy padlo rozhodnutí, že právě mistrovství bude Vaší poslední soutěží v kariéře?

O ukončení kariéry jsme přemýšleli už dvakrát. Nejprve chtěl Marcel skončit na mistrovství světa v Miami v září v roce 2003. Tenkrát jsme byli 13. a tak jsme si řekli, že bychom zkusili ještě jedno mistrovství světa, které bylo hned v únoru 2004 v Tokiu. Pak se přiblížil květen, kdy probíhá největší světová soutěž Blackpool. Byli jsme přesvědčeni, že to bude opravdu už ta poslední soutěž. Nakonec jsem Marcela přesvědčila, že to ještě chvíli vydržíme. Poté, co Bobbie Irvinová zemřela, jsme měli lekce s Italy Michelem Bonsignorim, Monikou Baldasseroni a Mirko Gozzolim a měli jsem pocit, že se můžeme ještě něco naučit. Vnitřně jsem měla takové tušení, že se na mistrovství Evropy něco stane. Že když tam nepojedeme, budeme litovat promarněné šance. Tak jsme se pořádně připravili a vyšlo z toho finále. Dařilo se nám i na dalších soutěžích, tak jsme se chtěli ještě pokusit o semifinále na mistrovství světa v listopadu 2005 v Blackpoolu. Bohužel na jaře začal mít Marcel problém s nohou, tak jsme nemohli pořádně trénovat. Věděli jsme, že se na mistrovství Evropy a světa nestihneme připravit tak, jak bychom chtěli. V tu chvíli jsme se rozhodli, že je nejlepší čas přemýšlet o ukončení kariéry. Nakonec jsme byli rádi, že se nám podařilo připravit na mistrovství republiky a naposledy si zatančit. O to milejší bylo, že jsme tančili v Praze v Národním domě, kde jsme spolu začínali. Ušila jsem si bílé šaty. Byla to barva mých prvních tanečních šatů , tak jsem se rozhodla v bílých také končit. Marcel vždy říkal, že je umění skončit na vrcholu kariéry. V posledních dvou letech se nám povedly ty nejlepší výsledky, takže máme pocit, že je ten správný čas. A zdravotní problémy nám to paradoxně zjednodušily. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Jinak by se nám končilo asi hodně těžko.

Jeli jste se rozloučit se svými trenéry také na UK do Anglie. Jak probíhala setkání tam?

Máme z toho moc pěkný pocit. Tím, že jsme netančili a přijeli se na soutěž jen podívat, jsme některé páry překvapili. Když jsme jim sdělili, že jsme „retired“, říkali, že jsme na to ještě mladí a že je to škoda. Pro každého z našich trenérů jsme měli připravené přáníčko s poděkováním a malou pozornost. Pěkné rozloučení bylo s Marcusem a Karen Hiltonovými, kteří si s námi popovídali a přidali jak je jejich zvykem i nějakou tu vtipnou průpovídku. John Kimmins (prezident American Ballroom Company) byl dojatý. Moc hezky se s námi rozloučil Oliver Wessel-Therhorn. Všichni se ptali, jestli se uvidíme zase na Blackpoolu. Popřáli nám hodně štěstí v trénování párů i v životě. A ptali se také na malého Marcela nebo Lenku.

Co letošní UK z pohledu diváka?

Marcel: Byli jsme zvědaví, co to s námi udělá, až budeme na jedné z největších tanečních soutěží světa a nebudeme sami tančit. Kupodivu nám to nevadilo, čekali jsme horší pocity. Naopak bylo fajn jen tak v klidu sedět a dívat se na ostatní. Užít si to bez stresu, bez nutnosti jít brzy spát a nemuset se soustředit na soutěž. Ta byla jako vždy moc pěkná.

Lenka: Dříve jsem si nedokázala představit, že někdy nastane ten okamžik, že nebudu tančit. Vzpomínám si na rozhovor s Karen. Když před šesti lety ohlásili konec kariéry, ptala jsem se jí, jak může s tak klidným srdcem skončit. Tenkrát mi řekla, že jí dvacet let cestování a tancování celkem stačilo. K rozhodnutí ukončit soutěžní kariéru musí člověk dospět. Mám pocit, že my jsme k tomuto bodu dospěli také.

Jak se cítíte v tento moment, kdy pro Vás denní tréninky a soutěžení skončilo?

Marcel: Za poslední rok bylo našeho trénování určitě méně než dříve a soutěží bylo jen několik, takže přechod do dnešního stavu byl postupný, nikoli náhlý. A protože jsme s tancem každodenně v kontaktu, není to pro nás tak výrazná změna života jako pro někoho, kdo skončí s tancováním úplně.

Lenka: Cítíme se uvolněně. Je to jako bychom vystoupili z vlaku, který jede někam, kam už se nám nechce jet. Když člověk tančí a soutěží, tak musí být neustále v dobré kondici, musí mít natrénováno, jezdit za trenéry, na soutěže. Je to přesně daný řád, který když někde uvolní, tak se mu to vrátí tím, že nemá výsledky. Vlastně se pořád za něčím žene. My jsme naštěstí za posledních pár let získali jistý nadhled. Vždy, když jsme jeli na soutěž, tak jsme si říkali, že si to musíme užít, bez ohledu na výsledky, protože se může stát, že to třeba bude jedna z posledních soutěží. Tančili jsme bez stresu, v pohodě. Stejně v pohodě se cítíme i teď. Máme to štěstí, že koníček, kterému jsme se věnovali tolik let nás i živí. Začíná nám nový život. Jistě nás čeká mnoho jiných krásných chvil.

Velké dík bylo již vysloveno. Přesto zmínili byste významné osobnosti a důležité momenty ve Vašem tanečním životě?

Při loučení jsme děkovali všem, kteří nám v našem tanečním životě pomohli. Z českých trenérů děkujeme Martinu Pošarovi, Zdeňku Landsfeldovi, Karlu Havlíčkovi, Zdeňku Chlapčíkovi, Miroslavu Kuchařovi a moc děkujeme také Dobromilu Nováčkovi. Jsme si dobře vědomi, že bez rodičů, trenérů a lidí, kteří nás podporovali, bychom nikdy nedosáhli takových výsledků.

Jedním z nejvýznamnějších lidí v našem tanci byl vynikající tanečník, trenér a skvělý člověk devítinásobný mistr republiky Martin Pošar. Byl to on, kdo nás dal dohromady. Skvěle nás od začátku vedl. Jeho myšlenky a to nejen ty taneční, nás provází dodnes. Vždy nám říkal, že pokud chceme vyhrát, musíme se snažit tančit o dvě třídy lépe než ostatní. Tím jsme se vždy řídili. V průběhu naší taneční kariéry jsme se zúčastnili celkem 21 mistrovství světa a Evropy a jen jednou jsme tam měli českého porotce.Tak jsme vždy museli spoléhat jen na svůj výkon a být co nejlépe připraveni. Martin Pošar je člověk, kterého si nesmírně vážíme. Víme, že se na něj můžeme kdykoliv s čímkoliv obrátit a vždy nám pomůže.

Dalším významným člověkem v našem tanci byla Bobbie Irvinová. Řekli bychom, že to byla největší osobnost tanečního světa. Jsme nesmírně rádi, že jsme měli tu čest být sedm let jejími žáky. Co řekla, to platilo. Byli jsme si blízcí, zvala nás k sobě domů, seznámila nás s mnohými významnými lidmi, zařídila nám sponzoring taneční obuvi Supadance. Vždy nám fandila a její „Marcel go“, když jsme na soutěži protančili kolem ní, nám dodávalo obrovskou energii. Byla neuvěřitelně přísný člověk na sebe i na ostatní. Autorita, která když něco řekla, tak to muselo být splněno. Vyžadovala dokonalost. Když pak zemřela, cítili jsme velkou prázdnotu. Nesmírně si vážíme toho, že Lenka dostala od Billa zlatý prsten s topazy, který patřil Bobbie.

Když si zpětně promítnete Vaši dlouhou cestu tanečním světem. Na co si vzpomenete nejprve? Jsou to Vaše začátky, setkání a přátelství s nejlepšími tanečníky světa, velké úspěchy, medaile a poháry ve Vaší sbírce, nebo něco jiného…?

Je to směs všeho, co je v této otázce. Často jsme si říkali, že jsme to měli těžší než to mají naše amatérské páry dnes. K tomu, abychom získali co nejlepší taneční znalosti, jsme museli jezdit do Anglie. V porotách jsme až na jednu výjimku neměli českého porotce. Vždycky jsme měli pocit, že jsme (spolu s ostatními českými páry té doby) takoví průkopníci. Dnes jsme za to rádi. Zažili jsme velmi krásnou dobu, na kterou máme moc hezké vzpomínky. Jen málokdo z dnešních párů tančil na practice v Semley, v Cheamu nebo ve Starlightu na parketě se Sinkinsonem, Hawkinsem, Pinem, Giorgiannim a dalšími hvězdami. Nebo se díval ze vzdálenosti několika metrů jak trénuje Burns, Tornsberg, Killick, Wenting,… Až teprve v Anglii získá člověk pocit, že patří do pořádného tanečního světa. Naše začátky tam nebyly jednoduché. Na všechno jsme museli přijít sami, vyzkoušet si to na vlastní kůži.

Lenka: Co se týká úplných začátků, tak na ty si vzpomínám jen matně. Marcel byl pro mě Bůh. Jen vím, že jsem strašně moc chtěla umět tančit. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že bych někdy mohla být mistryní republiky. Později, když jsme začali jezdit do zahraničí, tak jsem měla ráda soutěžní atmosféru. Přípravu na soutěž, kdy se člověk učeše, namaluje a oblékne si ty nádherné šaty. Setká se se zahraničními přáteli, popovídá si s nimi a později se s nimi utká na parketě. Oproti atmosféře doma, jsem měla vždy pocit, že se mi v zahraničí lépe dýchá. Nikdo nikomu nic nezávidí, nikdo si nehraje na něco, co není. Klidně si s Vámi povídá Augusto Schiavo, Andrew Sinkinson, stejně jako nějaký neznámý pár z Izraele. Už jednou jsem psala, že více než všech výsledků, kterých jsme dosáhli, si vážím toho, že jsme se seznámili se skvělými trenéry a výbornými lidmi. Většinou to byli bývalí mistři světa, žáci Bobbie a Billa Irvinových. Lidé na stejné vlnové délce a řekla bych, stejného tanečního vyznání. Stejně jako my i oni věří na to, že kdo dobře tančí, musí i dobře dopadnout. Odsuzují intrikánství, které se stále častěji v dnešním tanci objevuje. Ačkoliv všichni dokázali mnoho, chovají se naprosto skromně. Někdy mi připadá skoro neuvěřitelné, že jsme se s takovými lidmi dostali do tak blízkého kontaktu.

Můžete tak v kostce shrnout 15 let společného tancování? Kterých pro Vás významných umístění jste dosáhli?

Jsme spokojení se vším čeho jsme dosáhli. Máme pocit, že naše taneční kariéra byla úspěšná. Máme radost ze slov Olivera Wessel-Therhorna, který nám řekl: „Lidé ve Vaší zemi by si Vás měli vážit. Jste to nejlepší co Českou republiku mohlo potkat.“

Amatérské výsledky:

4-násobní mistři České republiky

12. místo na mistrovství Evropy

15. místo na mistrovství světa

18. místo v Blackpoolu

24-ka na UK a International

Profesionální výsledky:

5-násobní mistři České republiky

6. místo na Mistrovství Evropy

13. místo na mistrovství světa

24-ka na Blackpoolu ve waltzu a slowfoxu

24-ka na UK a International

2. místo na Rising stars na UK a International

A jaká byla pro Vás vždy nejdůležitější soutěž v roce?

Naše příprava směřovala vždy k šesti nejdůležitějším soutěžím: mistrovství ČR, mistrovství světa a Evropy, Blackpool, UK a International.

Co pro Vás tanec znamená a jaké klady a zápory Vám přinesl?

Lenka: Tanec pro mě vždy bude znamenat dokonalou harmonii dvou lidí na hudbu. Prožitek je o to krásnější, když tančíte s někým, koho máte rád. Mě tanec přinesl více kladů než záporů. Vždy mě bavilo cestování, byla jsem na něj zvyklá již od dětství. S tancem jsme procestovali kus světa, poznali nové lidi, zažili mnoho zajímavého. Když se člověk věnuje něčemu tolik, jako jsme se věnovali my, tak pak nemá moc času na ostatní věci. To bych považovala za jediný zápor. Nebyl čas na přátele, na to zajít si do divadla, do kina. Nicméně jsou to věci, které může člověk dělat celý život, takže jsme jistě o nic důležitého nepřišli. Tančit se dá naplno jen když je člověk mladý a já jsem ráda, že jsme vsadili všechno na jednu kartu a tou byl tanec. A jsem ráda, že nám to vyšlo.

Marcel: Tancem jsem byl dlouhou dobu doslova pohlcen. Nic než trénink mě nezajímalo. Cítil jsem, že mám pro tancování talent. Naštěstí jsem četl mnoho „chytrých knih“ ve kterých jsem se dozvěděl, že talent nestačí a je jen malým dílem nutným pro úspěch – nejdůležitější je práce, pro tanečníka trénink. Chtěl jsem trénovat celý den, nespokojil jsem se s tím, že na to mám, chtěl jsem to potvrdit. O nic jsem tedy nepřišel, protože jsem léta dělal to, co jsem si přál. A samozřejmě největším kladem je to, že jsem poznal Leničku, a že jsme spolu.

Jak probíhá nyní Váš běžný den? Nenudíte se? J

Lenka: Vždycky jsem si říkala, že se budu nudit až nebudeme sami trénovat a tančit, že budu mít hodně volného času. Opak je pravdou. Velkou část času věnujeme trénování párů. Již několik let mám malou firmičku na šití tanečních a večerních šatů. Jsme plně vytíženi. Naštěstí mám na šití výbornou švadlenu a na zdobení mám také skvělou pomocnici. Já navrhuji a vše zajišťuji. Takže o náplň dne mám dostatečně postaráno.

Marcel: Když jsme tančili, tak měl den přesně daný řád. Dopoledne trénink, oběd a pak učení. Každý den strašně rychle uběhl. Jezdili jsme do zahraničí za trenéry a na soutěže. Byli jsme pořád v jednom kole. Teď jsme více v klidu. Užíváme si běžné starosti i radosti. Například za celých 15 let společného tance nás nenapadlo jet na dovolenou. Teď jsme spojili mé porotování v Barceloně s pětidenním výletem a bylo to skvělé. Přiletěli jsme a druhý den jsme jeli na UK. Nenudíme se.

Po úspěšné taneční kariéře by nyní mohly přijít pani Gebertová mateřské povinnosti. Můžeme se tedy těšit? J

Lenka: Určitě. My už se také těšíme. Brigita Fürsterová mi říkala, že by malého Samuela nevyměnila ani za všechny tituly světa. Ten pocit musí být krásný. Jsem na to zvědavá. Marcel chtěl původně čtyři děti, ale naštěstí jsem jej přesvědčila jen na dvě.

Marcel: Už aby bylo aspoň to jedno…

Máte nějaké plány do budoucna? Ať už s Vaším tanečním klubem a páry, anebo vůbec s podporou tance v naší zemi?

Říkali jsme si, že si vždy musíme dát nějaký cíl, vytvořit si sen, za kterým půjdeme a budeme si jej chtít splnit. Baví nás například cestování, tak si jej budeme užívat i nadále. Co se týká plánů trenérských, tak je vždy naším cílem předat co nejvíce zkušeností párům. Vylepšit pár tak, aby se mu co nejlépe tančilo a měl i dobré výsledky. Poradit jim nejen v tanci, ale i ve věcech, které s tancem souvisí a také poradit v životě. Jsme rádi, když nás páry poslechnou, stejně jako jsme my poslouchali naše trenéry. Chtěli bychom se také věnovat začínajícím dětským párům.

Slovo na závěr….

Na závěr bychom chtěli ještě jednou všem poděkovat. Jsme hrdí na to, že jsme mohli Českou republiku tolik let úspěšně reprezentovat. Věříme, že i nadále budeme svou trenérskou činností této zemi prospěšní. Všem tanečníkům bychom chtěli popřát co nejvíce radosti z tance. Aby si naplno užili ten krásný pohyb, který je naprosto jedinečný.

Lenka a Marcel Gebertovi