Dne 30.5. 2004 zemřela legenda a jedna z největších osobností světového tance všech dob, Bobbie Irvine M.B.E. Mimořádná žena, vynikající trenérka a skvělá tanečnice. S Billem byli třináctinásobní profesionální mistři světa – 7 x ve standardu, 3 x v latině a 3 x v 9 tancích. Jako jediný pár v historii dokázali vyhrát titul mistrů světa ve standardu i v latině a to dokonce v jeden den. Za své taneční umění, kterým proslavili Velkou Británii po celém světě, byli v roce vyznamenáni královnou a byl jim udělen titul Member of British Empire.
Bobbie narozená v Jihoafrické republice ve znamení lva – krále zvířat, nezapřela své znamení a byla královnou každé taneční události, které se zúčastnila. Byla neuvěřitelnou osobností, které si vážil celý taneční svět. Dáma, která byla známa svým dokonalým vkusem, vždy výborně oblečená a upravená. Svým nezaměnitelným charakteristickým účesem, dvěma světlými proužky na spáncích v jinak černých vlasech, byla k nepřehlédnutí i na přeplněných tanečních soutěžích. Kdekoliv se objevila, poutala pozornost všech přítomných. Na první pohled působila velmi přísně, ale když jí člověk poznal blíž, zjistil, že je to výborná společnice, která si dokáže dělat legraci i sama ze sebe. Na otázku: „How are you?“ vždy odpovídala: „I´m very well!“ nebo „I´m perfect!“ Nikdy jsme neslyšeli, že by si na cokoliv stěžovala, byla tvrdá sama k sobě a stejný přístup očekávala i od ostatních. Na lekcích vždy přesně vyžadovala sebemenší detail, z každého chtěla udělat dokonalého tanečníka. Dokázala pár doslova zasypat radami a myšlenkami tak, že po půl hodině měl člověk pocit, že už bude konec lekce a ono zbývalo ještě 20 minut. V průběhu lekce dokázala měnit náladu jako anglické počasí, chvíli byla velmi přísná a po chvilce se dokázala tvářit velmi mile a s úsměvem, aby pak opět přešla do vážného výrazu. Nejnáročnější byly lekce vždy v neděli. To měla za sebou dva dny volna a byla tak nabitá energií, že měl člověk co dělat, aby jí na lekci stačil vnímat a okamžitě dělal, co chtěla.
My s Marcelem jsme měli tu velkou čest, že jsme se stali jejími žáky a posléze jsme se zařadili do okruhu párů, kterým ona říkala „my couple“ a Marcel byl jejím chlapcem „my boy“. Často se nás ostatní ptali, jak se nám podařilo se s Bobbie tak sblížit. Nevíme, prostě jsme si rozuměli. Přišlo to tak nějak samo. Měli jsme ji ve velké úctě, náš obdiv k tomu, co s Billem dokázali byl a je velký, cokoliv řekla nebo nám doporučila, jsme se snažili splnit.
Často s nadšením mluvili o krásných vzpomínkách na Prahu, kde v roce 1968 tančili ukázky. V té době si tanečníci vozili své taneční skladby na notovém papíru a na místě jim je pak zahrál orchestr. Bill s Bobbie měli skladby pro orchestr s pěti houslisty, ale dirigent, který si od nich skladby bral, je nechal rozepsat pro 40-ti členný smyčcový orchestr. Říkali, že na ten zážitek, kdy se rozezvučelo tolik strun najednou, se nedá nikdy zapomenout, a že když si na to vzpomenou, ještě dnes jimi projede ten úžasný pocit mrazení v zádech.
Bobbie milovala české broušené sklo. Požádala nás, abychom jí dovezli sklenice na víno a nás pak těšila vzpomínka na to, že si z nich připíjejí na častých návštěvách u Irvinůvšichni mistři světa, které spolu s Billem vychovali.
Bobbie zemřela v době konání každoročního blackpoolského tanečního festivalu, nejznámější a největší světové soutěže. Je smutnou tradicí, že mnoho tanečních osobností umírá v tuto dobu. Letošní soutěž byla tou nejsmutnější, kterou jsme za těch deset let zažili. Bobbie byla pravidelnou členkou poroty. Vždy stávala na levé straně od orchestru. To bylo její výsadní místo. Ve všech směrech dokonalá s přísným výrazem ve tváři. Z počátku měl člověk strach se na ni jen podívat, nedávala své pocity nikdy najevo. Když se nás ptala, proč se na ni při soutěži nedíváme, řekli jsme jí, že z ní jde strach, že se člověk ani neodváží. Ona na to odpověděla: „Vypadám sice přísně, ale nevíte na co zrovna myslím.“ Příště jsme se na ni klidně podívali, usmáli, ona však dokázala opět zachovat naprosto profesionální výraz ve tváři.
V pátek, poslední den Blackpoolu, Peter Maxwell, moderátor soutěže, vyzval všechny letošní amatérské i profesionální finalisty standardních tanců, aby jako vzpomínku na Bobbie Irvinovou, zatančili společně waltz na Billa a Bobbie oblíbenou skladbu Desert Song. Na závěr bodové světlo osvítilo místo, kde Bobbie stávala v porotě a všichni tanečníci se jí poklonili. Bylo to velmi krásné a velmi smutné.
Pohřeb se uskutečnil ve středu 9. června v kostele svatého Leonarda, poblíž Starlight Studia, kde Bobbie učila. Až teprve tam jsme všichni zjistili, že zemřela ve věku 72 let. Nikdo, kromě Billa, totiž nevěděl, kolik bylo Bobbie přesně let. Posledních několik let bojovala s rakovinou, které nakonec podlehla. Jejím posledním přáním bylo, aby byla do kostela přinesena v zavřené rakvi na ramenou „my boys“, všech mistrů světa, které vychovala. Byli to: Marcus Hilton M.B.E., John Kimmins, Augusto Schiavo, Andrew Sinkinson, Hans Laxholm a Oliver Wessel-Therhorn.
Pro nás Bobbie znamenala velmi mnoho, v mnohém nám pomohla a díky ní jsme se seznámili s celou řadou velkých osobností. Ať si vzpomeneme na cokoli, za vším stála ona. Stali jsme se součástí její taneční rodiny. Tekly nám slzy proudem a to jsme se s ní znali „jen“ sedm let. Ale co musela znamenat pro všechny tyto páry, které s ní strávili většinu svého života? Slova jsou asi zbytečná. Nevím, jestli je možné to říct, ale ten pohřeb byl krásný. Když si člověk uvědomí, kolik úcty a vděku bylo v každém z nás. Na závěr pronesl řeč Peter Maxwell, který řekl, že si velmi váží toho, že měl to privilegium znát Bobbie Irvinovou a že byla a navždy zůstane tou jedinou největší dámou tanečního světa.
Stejně jsme to cítili i my. Pro nás zůstane navždy nezapomenutelná věta, kterou se s námi po pohřbu loučil Bill Irvine, když řekl: „Don´t forget, you were for Bobbie very special.“
V hluboké úctě
Lenka a Marcel Gebertovi
