Marcel a Lenka Gebertovi

finalisté Mistrovství Evropy

K vašim celoživotním tanečním úspěchům přibyl 6. listopadu další, tentokrát opravdu unikátní. Čekali jste, že budete tančit finále na mistrovství Evropy?

Marcel: Samozřejmě jsme to nečekali a o to větší radost máme. V devatenácti letech, když jsme s Lenkou začali tančit, jsme si napsal své cíle a sny. Kromě titulu mistra ČR jsem si dříve také přál finále ME a MS. V posledních letech jsem na to již vůbec nemyslel, ale vidíte, zázraky se dějí…

Lenka: Já jsem s tím nepočítala vůbec. Měli jsem za cíl být v semifinále a pokusit se  překonat náš nejlepší výsledek z ME, což bylo 9. místo z roku 2000. V průběhu soutěže za námi chodili lidé i taneční páry, že prý tančíme výborně, ať se snažíme co nejvíc, že dnes to finále vyjde. Jenomže člověk si říká, že to by byl přeci zázrak, aby se to povedlo. A ono to vyšlo. Když nám to oznámili, museli to několikrát zopakovat, říkali jsme si, že to snad ani není možné.

Přestože je to po mistrovství světa druhá nejprestižnější soutěž, neobjevili se zde některé páry evropské špičky. Jak jste vnímali neúčast Howsona-Bolton nebo Eriksena-Eihilt?

Vzhledem k tomu, že tyto páry nepřijely, objevilo se ve finále jedno volné místo, na které však byli čtyři kandidáti. Podařilo se nám porazit tři páry, které byly na loňském ME před námi a do finále jsme s velkým náskokem postupovali dokonce jako čtvrtí.

Byl pro vás úspěch na soutěži v Anglii necelý měsíc před mistrovstvím Evropy motivací?

Měli jsme velkou radost, že jsme na International postoupili do čtvrtfinále. Některým výborným párům se to nepodařilo a určitě jsme získali před ME větší sebedůvěru. Cítili jsme, že cesta, kterou se ubíráme, je správná.

Jak intenzivně jste se na mistrovství připravovali?

Marcel: Naše příprava začala vlastně již v srpnu, trénování před GOC ve Stuttgartu, lekce s Oliverem Wessel-Therhornem. Začátkem září jsme byli v Itálii za Michele a Monicou a měli jsme také lekce s Mirkem Gozzolim. Také nám velmi pomohlo to, že jsme od září doma pravidelně trénovali s Dobromilem Nováčkem. Po úspěšném vystoupení na International v Londýně jsme ještě koncem října zaletěli na lekce s Marcusem a Karen Hiltonovými. Trénovali jsme tak 5 – 6 krát týdně po dvou hodinách. Všem našim trenérům jsme po ME moc a moc děkovali.

Lenka: Já bych chtěla něco více říci o trenérech, kteří se nám v průběhu celé naší kariéry věnovali a díky nimž jsme se probojovali tak daleko. Budu jmenovat ty, kteří náš taneční život ovlivnili nejvíce, ale velké poděkování patří samozřejmě i všem ostatním. Náš obrovský dík patří především Martinu Pošarovi, který nás dal dohromady, a který nás od začátku skvěle vedl. Doreen Freeman a Bobu Burgessovi, kteří nám velmi pomohli, když jsme začali jezdit do Londýna. Dále je to George Coad, který nás svým „press, rotate and swing“ skvěle naučil tančit slowfoxtrot. Veliké poděkování patří Bobbie Irvinové, jejíž životní energie a zapálení pro tanec nás bude provázet do konce života. Byla to ona, která nás uvedla do společnosti Marcuse a Karen Hilton, Olivera Wessel-Therhorna, Johna Kimminse a dalších. Vždy jsem si říkala, že více než jakýchkoliv výsledků, si cením především toho, že nám byla dána možnost potkat tyto skvělé lidi, kteří ačkoli jsou všichni mistry světa, zůstali naprosto obyčejnými lidmi, kteří si na nic nehrají. A moc děkuji za všechny příležitosti, kdy jsme s nimi mohli strávit část jejich volného času. Jsou to naprosto neuvěřitelné vzpomínky a zážitky.

A letos na jaře jsme se potkali s dalším výborným párem, a to je Michele a Monica. Rozumíme si spolu, jako bychom byli staří přátelé.

Moc všem děkujeme a jsme velmi rádi, že nás jejich znalosti a rady dovedly až do finále na mistrovství Evropy.

Můžete nám v krátkosti popsat průběh soutěže? Jaká byla organizace a prostředí ve kterém jste tančili?

Vzhledem k tomu, že se místo konání mistrovství dvakrát přesouvalo, očekávali jsme, že se možná vyskytnou nějaké organizační nedostatky. Nakonec však vše proběhlo v pořádku. Soutěž byla vložena do dvoudenního tanečního festivalu, což bylo fajn, protože přišlo hodně diváků. Tančilo se ve velké sportovní hale, jak to bývá v Itálii zvykem. Hráli krásnou a velmi pomalou hudbu, která nám vyhovovala.  Před finále, které bylo čtvrtým kolem, jsme stejně jako ostatní finalisté, zatančili ukázku, v našem případě to byl waltz. Hodnocení bylo veřejné a proběhlo až po odtančení všech finálových tanců. My jsme byli ve valčíku pátí a další tance jsme prohráli jen těsně, měli jsme také několik čtyřek. Bylo zajímavé sledovat souboj Gozzolli – Pino, který rozhodl až závěrečný valčík ve prospěch Mirka. Naprosto úžasný byl zážitek, když jsme si po finále na parketu všichni gratulovali a pak děkovali divákům. Potkat se ve finále s takovými hvězdami je parádní pocit, všem bychom to přáli zažít.

Přemýšleli jste, že právě ME bude vaši poslední soutěží a nebo vás právě tento úspěch odrazil k dalšímu aktivnímu tancování?

Marcel: Po ME nás čekalo ještě mistrovství České republiky, takže jsme nepřemýšleli, že to bude naše poslední soutěž. To jsem si myslel už o letošním Blackpoolu. Lenička však chce pořád tančit, tak jsme si to protáhli. Teď jí stále děkuji, že nás její touha tančit dále dovedla k tak krásnému výsledku. Ještě, že jsme neskončili.

Lenka: Pro mne je představa konce taneční kariéry dost smutná. Nanečisto jsem si to prožila po Blackpoolu a jsem ráda, že tančíme dále. Původně jsme mysleli, že dotančíme tento rok, ale teď to vypadá tak, že budeme tančit dál a budeme ještě chvíli zkoušet štěstí. Člověk si tanec daleko více užívá, když ví, že bude muset jednou skončit a že se ten konec blíží.  Vždy, když jedeme na soutěž, tak si říkám, že si to musím užít, protože to je možná naposledy.

Jak budete trávit Vánoční svátky a které soutěže vás po novém roce čekají? 

Vánoční svátky trávíme z části společně a samozřejmě také u rodičů. Jsou to nejkrásnější svátky v roce a těšíme se, že si je hezky užijeme…

Na soutěže pojedeme v lednu na UK do Bournemouthu, v únoru na Celtic Classic do Irska. Neplánujeme zatím, co bude dál. Možná Blackpool v červnu, Cervia, uvidíme.

Poslední otázka na závěr. Česká republika má určitě několik nadějných tanečníků. Co byste jim rádi vzkázali, aby se svých cílů a snů nevzdávali a byli nakonec odměněni takovými úspěchy jako vy?

Lenka: Především se nesmí bát velké dřiny a odříkání, které k jejich cíli vede. Já se řídím heslem: „Když se chce, všechno jde.“ Všechny překážky se dají překonat, jen je potřeba mít velkou touhu. Všem přeji, aby měli stejné štěstí na skvělé lidi, jako jsme měli my.

Marcel: Každý by měl vědět, co chce, co by si přál. Je dobré si své cíle a sny napsat na papír. Člověk je tím, co dělá pravidelně každý den, mnoho let. Chce-li někdo uspět v našem tancování, musí tedy každý den trénovat a musí to vydržet 10, 15, nejlépe 20 let. A kontroverzně řeknu, že peníze nejsou potřeba. Potřeba je čas věnovaný tréninku, a času má každý mladý tanečník dostatek.